Kdos kráčel po řekách.

Hned časně z rána veliký pták sivý

svá křídla rozložil pod únorovým nebem.

Nebyl to pták, byl den to morosný a málo živý,

den hovořící sotva slyšitelně praskajícím ledem.

Hra větru šalebná o smrti zimy vyprávěla,

však skřehlé stromy ještě nevěřily tomu.

Jakási mdloba neznámá se duše zmocnila a těla

a nikdo nevyšel dnes roztouženě z domu.

Hned časně z rána bylo nějak vážně v kraji.

Nad čí to hrob se stromy nakláněly?

Tvář k oknu přitisk’ jsem a slyšel jsem, jak hrají

divoké větry v lesích širokých, jež tměly se a tměly.

Kdos kráčel po řekách, že ledy zapraskaly.

Byli to možná první vyzvědači jara,

jdoucí se podívat, zda novou kolébku mu uchystaly

lesy, z nichž vystupuje ranní, šedá pára.