Kdos – „krása tragická“ – řek s úsměvem,

Kdos – „krása tragická“ – řek s úsměvem,

když kolem šla jsem. „Krása tragická“ –

zrcadlu svěřila jsem – objevem

cizího postřehu víc dojata

než soucitem. A krása tragická

s ubledlých tváří, kde dřív poupata

se chvěla ruměnce, mi hledí vstříc.

Slzami ztajenými lesklý zrak

ustrnul otázkou, k níž odpověď

zhalena dosud v neprůhledný mrak,

jejž někdy prorve dohadů jen změť,

jak přežene se, duší zmítajíc.

Toť podoba, pro niž na tvárný pruh

mne roztavila láska v rukou tvých,

tvým dlaním úkol Boha svěřujíc,

když ženám stvořitelem v lásce druh!

Ptát chtěla bych se, zdali v loktech mých

jsi bolest našel, slzy v úsměvu

mém líbal kdy, zda stopy lítosti

jsi někdy postřeh' v těla záchvěvu,

neb zmatku v oddané mé plachosti,

že vše to dáváš teď? Čím zkalena

hladina duše tvé, by linií

ráz čistý zklikacen a zhalena

tvá bytost byla mi, jak pinií

lem vznosný prašné cesty závojem?

K té odpovědi přinutit chci zrak

svůj vlastní, který hojně nápojem

tvých pohledů je dosud prosycen.

Než pravdu pít z něj nelze! Jako mrak

je bezradný, jenž nocí pohlcen.