KDOSI ŤUKÁ...

Kdosi ťuká na mé dveře.

Noc je, váhám otevřít,

uvažuji v nedůvěře:

„Kdo by to jen mohl být?“

„Přítel? – Žádných přátel nemám:

měl jsem, ale pomřeli.

Žena? – Nevěřím už ženám:

v ráj mi bránu zavřely.

V pozdní noci neotvírám

neznámému nikomu.“

Ptám se, hůl však v pěsti svírám:

„Kdo chce ke mně do domu?“

„Žena, po tobě jež touží –“

„Nemiluji takých žen:

žárlivostí muže souží –“

„Snad mne nenecháš stát ven?“

„Dříve pověz mi své jméno!“

„Povím, až mi otevřeš –“

„Vejdi, neodbytná ženo:

rci, kdos?“ – „Smrt jsem!“ – „Pro mne jdeš?“

„Jdu! Hned vypravíš se se mnou!“

„Budiž!“ bez váhaní dím

a v noc mlhavou a temnou

s milou smrtí vykročím.