KDOSI ZPÍVÁ V LUKÁCH...

Kdosi zpívá v lukách – potok zvoní,

dva milenci sedí pod jabloní...

Nad nimi jsou větve plné rudých plodů,

v lukách ocúnům se ještě nechce kvést;

nebem zaplá brzo tisíc žhoucích bodů,

a nebude vidět šedých pásů cest.

Kdosi zpívá v lukách – večer voní,

dva milenci vstali pod jabloní...

Šeptají si cosi – snad pohádku tesknou,

v srdcích nesou bolest, na rtech tichý smích,

za ruce se vedou, oči se jim lesknou,

a jdou proti větru vonnou loukou v jih.

Kdosi zpívá v lukách – potok zvoní,

o samotě stojím pod jabloní...

Tichá píseň vody s vůní otav splývá...

Za milenci hledím zamyšlen a tich.

Vítr v listí šumí, potichu si zpívá:

„Byla tady láska – nezbyl po ní hřích...“

Kdosi zpívá v lukách – večer voní...

Pohladil jsem trávu pod jabloní.