Kdož dá dosti vody mému oku,

Kdož dá dosti vody mému oku,

Abych hořce splakal pro tu škodu,

Jenž vzdy blíže k mému pronárodu

Rozšiřuje v divokém se kroku?

Taká hlíza – druže našich soků –

Národům se vtírá ku provodu,

Když zabředše v kalném mátoh brodu

Klopotají k zkázy věčné toku.

A proč prouze slzy mé se roní,

Jestiť nemoudrota mudrochů,

Jenž se po té hlíze rykem honí.

Vím již teď, jak mohly Molochu

Matky – divější všech divochů –

Děti dávať v době podzákonní.