Kdož jí poví

Srdéčko ji mladé bolí –

kdož jí poví, kdož jí poví,

zdaž ten hoch, na nějž si myslí,

zdaž si také myslí na ni! –

Ve svatvečer po večeři

vyšla tiše ze světnice,

tiše ku krbu přistoupla.

Krb dnes nadchnut věštčím duchem,

dnes se děvče pravdy doví:

bude-li v něm oheň vidět,

všechen statek její shoří,

bude-li v něm hudbu slyšet,

nechť si rychle věno strojí,

uslyší-li modlícího,

nechť se k smrti připravuje.

„Jmeno boží! – Pověz ty mně,

jaký soud mne očekává!“

Bázlivě se nyní shýbá –

slouchá – slouchá, jak bezdechá

ruku k srdci přitiskuje.

Aj tu z krbu jak by kroky,

krátký šramot a zas ticho –

krátké ticho – – ty můj bože –

vždyť to hlas je modlícího,

vždyť to hlas je rozechvělý,

třesoucí se otčenášek!

K smrti zbledla – nazpět skočí –

nemůž’ dál, neb náhle mužská

silná páž ji obejímá.

Ohlídne se – leží v rukou

hocha, na nějž stále myslí,

k němuž její srdce stůně.

„O srdnatá čarodějko!

vždyť to já jsem otčenášek

modlil se zde nahlas za to,

že jsem konečně tě našel

o samotě, beze svědků!“