KDOŽ NEPŘIVÍTAL BY DEN...

Kdož nepřivítal by den, an dobrého vzdoru dar vstane,

a kdy nám, tak radostným, trpkost v rozpřáhlém náručí umdlela?

Zdaž tobě pak, duše poddaná, slza má k nohám skane?

V to doufám. A doufám, že povstaneš, abys přede mnou kráčela,

neboť kam bych bez tebe šel?

Odněkud smích se přižene a stane blízko nás, tich,

kolkolem rozhlédne se (kde jsem to?) v rozpacích.

I požádáš, abych neznal ho víc, než kajícná vina smír s Bohem zná,

i přislíbím a prohlédnu: Hle, země rázem tak líbezná!

Jak, řeknu, to smí zas být?

Smí, povíš vroucně, vždyť pozdrav dal jsi zjitřelým nebesům,

když vlídně se loučily se spánkem i voda i země i dům.

Ty poslušnost a poddanství jsi přislíbil mým tajemstvím

a měl jsi rád a nenaléhal a nenaléhal jsi: kéž vím!

I řeknu: To dobře vím.

I řeknu: Dobře vím, ale pohleď, já tajemství tvá již znám,

ač hříšník ještě. Krásná jsou. Leč rád jich zapomenu

a z tohoto ráje, chceš-li ty, krok svedu zas k pustinám,

kde všechnu snahu vynaložím k obrácení svému.

Jen zavel, půjdu rád!

Tu smích, jenž v rozpacích poblíž stanul, na popel shoří a prach

a vesnice, které se v rozkvětu zdály, jsou v ssutinách.

A co jsem vítal a co jsem slíbil, ni původu nemá, ni jména.

Kdo u nohou mi sténá?

Poddaná duše, ty?

A umlknu navždy. Vypráhlých pustin stanu se částicí

a všechnu snahu vynaložím k obrácení svému.

A milosti, jíž nehodnému jsi nabídla, dařící,

jí nebude nikdy už vůli mé ni srdci zvídavému.

Leč přece bude cíl:

Kéž jsem si zbytek těžkých dnů, jež přány žití mému,

co čestný zasloužil.