Kdož sáhnout může v opratě tvých koní,

Kdož sáhnout může v opratě tvých koní,

již věčně ubíhají bez zastávky

přes moře pláň, jež bez mostu a lávky,

i přes mraky, z nichž vláha řek se roní?

Ať za tvým vozem bleskové se honí,

ať křičí orlové, ať plaché kavky,

vše jedno ti a duby jako travky,

když povelíš, v prach svoje hlavy skloní.

A člověk též; ať chvěje se, ať sténá,

svým tělem z vůle tvé ti cestu dláždí,

leč dráha, ta přec není uježděná!

Tvůj slunný úsměv k polibkům sic dráždí,

leč ňadra tvá jsou jedem naplněna

a ruka tvá když hladí, v jednom vraždí.