KDOŽ Z TĚCH PTÁ SE?

Jako večer hvězdy zlaté

trysknou v snivé dáli nebe,

přijdou denně, přijdou jistě

vzpomínky a nesou Tebe.

Přijdou jako jarem květy

v luhy, háje na lučinu,

ono vždycky rozdýchá je,

třeba vzdorné zimy v stínu.

Přijdou jako vlaštovice

přes to moře nekonečné,

přichvátají jak ty vlny,

třeba vlast jich ledy věčné.

Přijdou samy, nevolány,

třeba duše ukryla se

nejhloub v sebe – – přijdou vždycky.

Ach, což láska, smí-li, ptá se?

Jiskrou padne, požár vznítí,

proudy slz ho neuhasí,

a ta touha vzpomínkami

denně duši zavolá si.

Kdybych chtěla tisíckráte

zapomenout v žití víru,

aby duše prosta touhy

zdřímla v objetí si míru:

všecko marno. – – Povel květu,

aby jarem zůstal spáti,

zakaž hvězdám v modru nebe,

aby přišly večer pláti!

Zakaž družné vlaštovici,

aby v hnízdo vrátila se –

vzpomínkám pak, aby v duši

napadaly!... Kdož z těch ptá se?