Kdy?!

Své srdce chtěl bych vylít na Tvé nohy

jak z alabastru nard svůj Magdalena,

a v požár zapáliti dnů svých stohy,

ať plají v obzor na čest Tvého jména!

Však láska Tvá mne sráží na kolena

a znát mne učí, jak jsem přeubohý,

až výčitkou zrak letí do oblohy.

Což není možno v ničem Tebe zmoci,

ó Bože Lásky, Bože Slitování?

což nerozsvítíš do mé truchlé noci

mně žádnou naděj s Tebou vyrovnání?

Kříž žádný pro mne, ni trn na mou skráni,

a třeba v zatracení pro Tebe jít moci?

Tě vzývám a Ty nejdeš ku pomoci.

Mé nitro studánkou, zkad slzy řinou,

jíž všecka lítost nemůž’ vyvážiti,

a v nocích bezesných vždy znova plynou,

jak nepřestává touha má: Tvým býti;

má láska k Tobě hlad svůj jimi sytí,

jak roste, prahnouc, minulosti vinou.

Kdy na ní zraky Tvoje odpočinou?!