KDY DUŠE MÁ –

Své duše slyším tichý zpěv,

i smích a sten, i její řev.

Ten tklivý zpěv jak vyznání

mé čelo v dlaně přiklání.

A směje-li se, posměch, vím,

vždy ostrý jenom uslyším.

Za nocí tichých její sten

mně plaší s víček bílý sen.

Jak šíleného děsný zpěv

mně probouzívá její řev.

Jí naslouchám, když soumrak slit –

kdy duše má, kdy najdeš klid?