Kdy to bude?

Drahé paničky a vzácní páni!

Až nám vzejde jednou nové ráno,

jímž nám bude všeho, co chcem, dáno,

potom bude moci vše být psáno,

deklamováno i povídáno.

Potom bude stříbra dost a malé platy,

všecka bída ukáže nám paty,

život nastane nám v pravdě zlatý;

samé radovánky, zábavy a plesy,

budou skákat s námi, hory, doly, lesy,

radostí se chytat za pačesy.

Veliký pak bude jásot nací,

bez všelikých smutných alterací,

bude každý myslit na legraci.

Volně bude každý občan chodit,

se svou starou za bránu se vodit,

dle chuti se parádit i mÓdit;

bezpečnost mu bude zaručena,

chládek bude znáti sotva podle jména,

v blahu bude vězet po kolena.

Nebude pak slyšet žádné nářky,

na domácí, židy, partykářky,

na hokyně ani na mlíkařky,

na pekaře, řezníky ni sládky,

na cinsgroše, staré kolovrátky,

na noviny, pranice ni hádky,

na kláštery ani na kasárny,

krupobití, ohně, zastavárny,

na hostince ani na kavárny.

Nazbyt bude blaha pak a slasti,

jednat budou s námi jako s drahou mastí

v užší, širší a nejširší vlasti,

a než skončí zdejší putování,

s velkou slávou bude – „narovnání“.

Ptáte se, kdy nám to bude dáno?

Inu – tentonc – až nám vzejde

jednou nové ráno! – –