Kdy zas?

Na břehu moře stál jsem sám,

to v noci mlhavé, šeré

a díval jsem se v náruč tmám,

jak do břehu bije a pere.

Jen bílé pěny hřebeny

se mihly tmou jako hříva

burného oře, šílený

jenž vztekem deptá zem, zrývá.

Jak apokalyptickou potvoru

já viděl bouřné moře

a rozuměl proudů jsem hovoru

do jícnu jejich noře

se myšlénkou a obrazy,

jak v zmoka chřtán anděl kopí

a dunivými nárazy,

jež břehy pěnou kropí,

já cítil se vždy silnějším

a jemu roven skoro! –

Kdy srdce bouř zase zkonejším,

kdy vzpláš mi u moře, Zoro?