KDY?

Nač dlouhé to čekání? V tesknící roviny

kdy počnou zas zvony děl s vrchů své hrany hřmít?

– Proud krve tak zkažený, malátný, nečinný

teď měl by se z nesčetných ran už lít! –

A strmí tu pochmurný vrchů sbor půlkruhem,

hrom sterých děl skalnými svahy by nezachvěl.

– Až děla se uhnízdí za jich lem,

je teprve tisíc hlav cílem jich střel!

– Ó bojovné, raněné nic! Zem prosáknout krví nech

a bude-li v zemi bít děravá, třeštící lebka

a nehty tvé v prsti rýt v palčivých bolestech:

v tvé uši ti vnikne prsť změklá a hebká.

Sluch zamkne se pevně krvavou hrudou,

v sen záchvěvy země tě kolébat budou.