Ó kdyby všecko zlato...

Ó kdyby všecko zlato,

jež dříme pod zemí,

ztad rázem bylo vzato

chvějnými dlaněmi,

i démantová lůna

hor celé Indie,

a tolik stříbra, lůna

co záře rozlije...

Zda potom dosti všady

by bylo chleba již,

zda nevymřela hlady

by v horách mnohá chýž,

zda krvavé dál boje

by neskvrnily svět,

a u lidskosti zdroje

plál věčný míru květ?

Či víc by bylo lásky

a méně lživých slov,

a matkám v čele vrásky

by smazal chladný kov?

A závist, záští bratra

by zlomila svůj nůž?

Kde v robství klne chatra,

by jásal volný muž?

Ne! – přebytkem a nudou

by člověk hynul dál,

a krví smáčen rudou

zas padlým bratrům lál.

A znova v chmurné nebe

by lidský úpěl sten:

„Já, Kriste, neznám tebe –

však proč jsem nešťasten?!“