KDYBYCH BYL CHUD JAK PERLA NA DNĚ MOŘE,

KDYBYCH BYL CHUD JAK PERLA NA DNĚ MOŘE,

čist v srdci svém jak zvíře obětní,

hlad uměl skrýt i na královském dvoře

tich jako bolest, když se rozední,

že ptáci přede mnou by neulétli

a plamen pod mou rukou neuhas’,

že ze slov mých by chorým růže kvetly,

pak bych byl hoden přivítati vás!

Pak směl bych vám své lože nabídnouti,

stůl ozdobit a oheň roznítit

a v jasné touze po vítězné pouti

za dveřmi schoulen do úsvitu bdít;

až jitřní krásou štíty hor by plály

a před modlitbou zbledl noční sen,

jat studem štěstí následovat z dáli

přebytkem víry dávno roznícen.

O bosí poutníci! Z bran vlasti světla

vás provází hvězd nespatřený jas,

před vámi z prachu z vaší krve vzkvetla

ta nejsilnější ze všech čistých krás!

Stop vašich výzva mizí, vábíc v dáli,

jak lásky slib, jejž neznámý dal host,

a ti, kdož šli, v jich směru poznávali

své ustavičné služby vznešenost.

Ten, kdo vás v polích uzřel za soumraku,

již zapomněl svou svážet úrodu,

a zarděli se ti, kdo s pýchou v zraku

šli hledat krále svému národu.

Kam dojdete svou přímou tichou drahou,

hlas zvěstujíce zaslíbených dob,

než jezdci s mečem, lučištěm a vahou

v den bouře zaleknou se vašich stop?

Když hoří den, jak svíce na oltáři,

ráj země voní touhy únavou,

jas rosy umřel, z koutů růže září,

let zlatých ptáků šumí nad hlavou,

krev jako nahá radost plá a jásá,

květ vášní oblakům se otvírá,

tu přijde vzpomínka a smyslů krása

jak vítr v koutech stesku umírá.

Tu zachvěje se duše zahanbena,

stud hořké žízně pozná v nitru svém

jak cizí dívka, která nemá věna

a chotě hledá v domě královském,

a neví v strachu, kdo jí cestu poví,

zda nezradí ji únava a hlad,

a znelíbí-li se pak ženichovi,

kde bude žal svůj moci vyplakat.

Sen bledne jitrem. Horské štíty planou,

křik nadějí se vzbouzí v těle mdlém,

dech Boží vane v zemi požehnanou

a čisté květy hledí za světlem.

Jas příkré stezky prozrazuje stranu,

kde v tichosti jste zašli za obzor,

a ti, kdo nad ohniskem bděli k ránu,

vás dosud vidí s výše orlích hor.

Jak šťasten jest, kdo šel! A kdyby poutí

a mdlobou těla nohy klesaly,

ať horské římsy úkladně se kroutí,

jen růží keř když roste ze skály!

Ten zachytí a k víře napomene

svým přísným životem a krásou svou

a poutník vstane, v duši přeblažené

vod živých studnice se otevrou.

Kdybych byl chud, jak perla v moři skrytá,

tich jako bolest, když se rozední,

pak směl bych pět, jak z končin slávy svítá,

tu píseň jedinou a poslední!