Ó, KDYBYCH KRÁLEM BYL!

Ó, kdybych králem byl

a v ruce třímal žezlo zlaté,

tu zavrh’ bych je v nedozírnou dál,

svůj trůn bych opustil

a s prostou holí bych se bral

po nivách těch, jež národu jsou svaté –

ó, kdybych králem byl!

Ó, kdybych třímal meč,

jím neproklál bych srdce brata,

leč do otrockých pout bych chrabě tnul

a navrátil bych lidu řeč,

jíž nápěv by se k hvězdám pnul

a takto hřměl: „Již v zatracení pouta klatá!“ –

ó, kdybych třímal meč!

Ó, kdybych králem byl,

tu rodné nivě, háji, luhu

bych přednost před nádherou trůnu dal,

a s lidem svým bych žil,

s ním veselil se, sdílel žal

a místo žezla – chopil bych se pluhu. –

Ó, kdybych králem byl!

Třesk bubnů, polnic hlas,

jež ve zvířecké volá boje,

kde rodných bratří čacká prýští krev,

táž, která proudí v nás, –

ne – potlačil bych války řev,

a místo bubnů zazněla by píseň moje:

Národní písně hlas!

Ó kdybych králem byl,

svým srdcem bych se v národ vnořil

a v jeho srdci stvořil bych si chrám

a jeden by nás pojil cíl! –

Než zotročovat, radš otrokem být sám,

neb Bůh člověka volným stvořil;

ó, kdybych králem byl!...