Kdybych se uměla modlit,

Kdybych se uměla modlit,

jak lidé se modlí,

říkala bych oblaku bílému,

jenž nad hlavou prodlí,

než do dálky pluje,

i květinám u cesty

i větru, jenž duje

a usíná v lesích:

Otče náš, jenž jsi na nebesích

i v kráse té země,

skloň se a přibliž ke mně,

šumotu větví ať rozumím

jak svatému Tvému slovu,

zázraky všechny jasně ať zřím,

jak v tvář přítelovu

zřela bych.

A sejmi tíhu,

na křídlech motýlích

dej radosti vzlétat,

Ty, který všemu dáš růst

a vzkvétat.

Ale já neumím modlit se tak,

jak lidé se modlí.

Mlčením k Tobě se blížím jen,

na kráse zrak můj když prodlí

díkem a radostí orosen.

Beze slov, aniž jsem prosila,

přichází posila.

Mlčením bolest zkonejšíš

Ty, který všude jsi

a všechno víš

i to, co si sama nepřiznám,

co kdes na dně duše mám,

když sama jdu polem.

Ty rozumíš,

proč v kráse té kolem

Tě zblízka tak vidím

a modlit se nemohu,

když s Tebou sama jsem v lesích –

Otče náš, jenž jsi na nebesích.