Kdybys umřela...

Kdybys umřela! – jak myslit jenom lze mi...

Jistě den bez Tebe nemoh’ žít bych ani;

s pochovaným blahem, štěstím, nadějemi,

kde klid možno hledat, šíji žal kdy sklání

mimo v umírání?

Kdybys umřela mi, jako malé děcko

s pláčem bych Tě volal, abys vrátila se,

aby neuvadlo, co nám kvetlo všecko,

co nám plálo v tichém nezvířeném jase

k jediné mé spáse.

Kdybys umřela mi, já bych na Tvém hrobě

smrt si přivolal též v bědném smutku boji

a Ty musela bys tak mne vzíti k sobě,

bychom i v té hlíně byli také svoji,

která žaly hojí.

Kdybys umřela! – ne, nesmíš odejíti,

sotva upita je naší lásky číše...

krátký byl by sen; – však na západu žití,

jako šli jsme tady, spolu půjdem tiše

v nadehvězdné říše.