Ó kdybys věděla...

Ó kdybys věděla, co žití znamená,

pak pevněji bys tiskla mne

v svá bílá ramena;

jak často kroky k cíli v půl cestě osud zmýlí,

kde mohyla ční setmělá.

Ó kdybys věděla!

Tys květinou a neznáš leda zátiší,

kde bouří ani přívalů

Tvé ucho neslyší,

jen ptačí píseň z lesa Ti perličkami klesá

na smavá líce zardělá...

Ó kdybys věděla!

Jak divíš se, a zrak Tvůj málem nevěří,

když nitku jíní zachytíš

mi v hračce z kadeří.

Je myšlénka, co tísní, a třeba zněla v písni,

zpod sněhu záhy zabělá.

Ó kdybys věděla!

V myšlének víru, zdali víš, a po práci,

jež s Bohem ráda hovoří

a v lidstvu burácí,

že člověk rád tu složí své čelo z námah hloží

na bílá ňádra anděla?

Ó kdybys věděla!

Ó kdybys věděla, co žití znamená,

pak pevněji bys tiskla mne

v svá bílá ramena,

a píseň, již bych z retů Ti pil a zpíval světu,

by byla písní anděla. –

Ó kdybys věděla...