Kdys v Alpách vstoupal jsem vždy tíž a tíž,

Kdys v Alpách vstoupal jsem vždy tíž a tíž,

až příkrou strání, na níž tráva vlaje,

a prsoma se stráně dotýkaje

jsem zvolna bral se k cíli svému blíž;

když ale hrany dostoupil jsem již,

zas jinou stráň jsem zřel, jak vstoupá z kraje,

až teprve stráň osmou počítaje,

jsem v skalách spatřil vytouženou chýž.

Noc šerá přišla, malou chatu skryla,

však plocha sněhu nekonečná, bílá

se pyšnou lhostejností rozjiskřila...

„Oh – děl jsem – drahou tvou se přece dám,

já pevným jsem a vzdorovati znám

i nehostinným chladným výšinám.“