Kdys v svatých lidstva závětech jsem čet’...

Kdys v lidstva svatých závětech jsem čet’,

že tam, kde k nebi trčí Himalaje,

těch zubožených lidí zpěvný ret

z lahodných čarozvěstí sílu ssaje.

Tak praví se: ten jestiť duší spěch,

než v plném lásky blaženství se znají,

že v nehynoucích žití pramenech

v osmeru obdobách se potkávají.

A tak i já snad prškem v slunci dlel,

než dolů jsem se snesl zlatým letem,

na ústech poupěte jsem blažen tkvěl –

a hle, tvým milosť vstříc mi dechla retem.

A věky přešly – byl jsem jezerem,

tys v jeho středu leknínem se chvěla,

má touha křišťálným tě ramenem

na rozvlněná ňadra uvíjela.

A prchla staletí, já skalou stál,

tys milým pramenem se v nitru kryla,

klín blesku náhle v prsa se mi vklál –

tys perlami tu ránu vyléčila.

A sivým obláčkem jsi byla pak,

já žhavou duši v jižním ukryl vánku,

a závistí se zjitřil slunce zrak,

když jsem tě zlíbal náhle do červánků.

A opět zavát sta let drahný čas,

ty bílou kalinou jsi kvetla v pláni,

já – tažné ptáče – přinesl ti vzkaz,

a sladce probouzel tě v době ranní.

A zase k věkům uchýlil se věk,

tys palmou byla, ana hlavu níží,

já lianou se k tobě vzpínal vděk

a pasu kol ti vinul paže svíží.

A zase za věkem věk v propasť kles’,

tys byla rybkou v temné lesa tůni,

a já tě šumným proudem ruče nes’

z těch chladných stínů zlaté na výsluní.

A v posled změnil jsem se v bledý stín,

jejž k tiché pouti večer luna vzruší,

a tebe vílou hostil lesa klín –

my zřeli se – a jedinou jsme duší. –