KDYSI!

To bylo v jeseni – bor zamyšlen

se k nebi díval skrze mlhy chmuru,

já v mechu ležel a na padlý kmen

jsem divné čáry vyřezával v kůru,

tak nahodile, maně, neurčitě,

v myšlénkách muž, leč sněním posud dítě.

Hle, jak se divně vlní tato čára!

jak srdce dvě by v sebe propletena...

jak? – v skutku srdce i – kdož se o to stará!

A dále zas jak mění se ty rysy,

to písmeny jsou známého mi jmena,

ach žel, že příliš drahého mi kdysi!

Jak, pouze „kdysi“? – Proč teď jsem se bál

jejího jmena tahy v kůře zničit?

proč cítím v srdci starou bolest klíčit?

Ó srdce, věčný snílku, mluv jen dál!

Svých upomínek svlačec bujet nech

a nebraň slze, přej ať skane v mech!

Teď kdyby kolem tebe vířil ples,

šum hedvábí a tance hlučná vřava,

teď kdyby její čarokrásná hlava

ti kynula – a s tebou zas jen hrála:

tu mohlo bysi zapříti svůj cit.

Však ale zde? Kol šumí známý les,

zde pýcha tvoje směšná jest a malá,

zde nemusíš se za své slzy stydět,

zde můžeš vzpomínat, zde můžeš děckem být,

zde můžeš milovat i nenávidět!

Ó nech juž v kmenu pokácené břízy

stát její jmeno drahé, zbožňované,

snad ještě jarem z něho nevymizí,

snad modrý zvonek v mechu pod ním vstane,

snad z oné slzy, již tvá ruka tají,

květ slzičky se ujme, snad též v máji

sem slétne motýl, pták i zlatá včela

a s nimi lesa poesie celá!

Ó nech juž státi drahé tyto rysy!

snad přijde někdy poutník unaven

a v mechu zde snít bude sladký sen,

jak miloval a jak byl šťastným – kdysi!

To bylo v jeseni – bor zamyšlen

se k nebi díval skrze mlhy chmuru,

já v mechu ležel a na padlý kmen

mé horké slzy tekly v suchou kůru.