KDYSI VEČER

Opona padá. Pojď, ať jásají,

ať pýchou kastovní se muži rdí i ženy,

že našli svého básníka.

Viděla’s oči té, již zavraždil?

Mne ruce morálka, jsou pudy usmířeny.

To není naše tragika.

Ti lidé boulevardů a salonů,

ta noblesse bursovní a vtipní žurnalisti,

ti našli svého básníka.

Pojď, zapomeň jich. Sametovou tmou

již voní akáty a jemně šumí listí.

Vzdech řeky v šeru zaniká.

A naše tragika

v takové noci vysní svého básníka.