KDYŽ BLEDÝ SVĚTLA PROUD...

Když bledý světla proud se duhou okny smeká,

vlá mrtvá vůně santalových dřev,

hled puklé lampy, upřen na člověka,

v níž mešní olej obrácen byl v krev.

Když serafi svá ledná skloní čela

a kasají svůj nadechnutý šat,

stvol svící křehkých mrtvolně se bělá,

chlad cítíš marný srdcem pronikat.

Když lesk svůj láme amethyst a křišťál

ve zlatě konvic, ciborií, plen

a z dechu hromných, harmonických píšťal

hlas nadsmyslný spěje vybaven.

Kněz rukou svých když nad missálem vznese,

květ pučí jeho extatických gest,

tvá duše ze mdlob živě nepohne se

a slávou rythmu opoutána jest.