Když bourali v Praze dům, v němž jsem druhdy bydlel.

Dnes ráno náhodou jda ulicí,

kam měsíce jsem dlouhé nevkročil,

a zraky zvednuv, náhle stanul jsem

jak bleskem zasažen. Ten známý dům,

ten starý, chmurný, dávné Prahy rys,

v němž pokolení tolik hnízdilo,

a v němž i já jsem bydlil valný čas,

byl drcen v rum a vozy rozvážen,

jak hrobka pustá, zapomenutá,

kdy celý rod již dávno pohřben v ní.

Tak před týdnem sem přišli dělníci,

ti v rukou hrozné, těžké sekery

mu vstoupli na týl, udeřili v leb,

hřeb za hřebem, trám za trámem tak rvali,

krov za krovem, až přišli na pokoj,

mé druhdy obydlí. Tu přišel večer

a oni odešli. Pol rozdrcen

a děsně obnažen zel starý dům.

To jakby nahé srdce pod žebry

odkrýval lékař, to se chvělo uvnitř –

to srdce minulosti, života!

Tam na trámoví, na té podlaze

jsem sedal druhdy, okamžiku pták,

a dumal, snil, a hlavou věčnost táhla,

tam mnohý pěl jsem smutný, toužný zpěv,

jak večer kdy se temní nad ptákem,

on pěje bouřněj v strasti, zoufalství

a v hlavě vřely myšlénky mi smělé

o lásce, jež jest ráje zjevení,

o pravdě, k níž se plavím hlubinou,

jak Leander se vrhna v Abydos,

co hvězda krásy nad hlavou mi plá.

Tam mnohá, mnohá zastihla mne noc

jen s duchy bdícího, a hrozný taj

svých snů jsem ani noci nesvěřil,

jen stále badal, cítil, tvořil dál.

Tak zvolna člověk staví v sobě sám

svět vnitřní, onen ideálů dům,

dům zásad, zákonů a moudrosti

a mravnosti a snahy k lepšímu,

v němž duše jeho bydleti pak má.

Co odříkání třeba tu, co práce,

chvil štěstí, hořkých ztrát a nadějí,

než z trosek dnů a mládí chaosu

si vybuduje stavbu života,

své duše mudrctví, jež klidně zří

pak v slunné dny i bouře osudu.

Co jsme? Co víme? Smrt, ten tesař zlý,

tu stále kácí na nás, cit a cit

a myšlénky, až zbudou vzpomínky

na zašlé dny, pak ranou poslední

nás skácí v prach a místo zamete,

kde naše bytost druhdy stávala.

Pak lhostejně tam vzejde život nový,

jenž starou bude opakovat hru...

až celé lidské plémě vrátí se

v ten prales žití, smrti, zárodků,

zkad vyšlo kdys, v tu bytost nesmírnou,

o níž jen s chvěním dumá lidský rod,

a jejíž část jsem v sobě cítil plát

zde meškaje kdys v starém domě tom.