Když cizinec se ráno probudil

Když cizinec se ráno probudil

v svém novém bytě, slunce zlatý jas

už proudem řinul v jeho komnatu

a ptáků zpěv jak jásot nesmírný

zněl ze zahrad, když okno otevřel.

Tu vzpomněl na svůj příchod včerejší

v to krásné údolí, kdy jezero

svítilo zlaté v záři červánků

a na zrcadle jeho hladiny

ležely květy, sváté se stromů,

na stráně vzpomněl kolem kvetoucí

a na večer, jenž jako zázrakem

nad jeho hlavou zkvetl hvězdami.

A tichý úsměv jako bledá zář

mu zjasnil jeho zádumčivou tvář,

neb zdálo se mu včera po prvé

před čarokrásným oním divadlem,

že nezkojená touha po kráse,

jež s místa na místo ho světem štve,

přec chvíli v jeho srdci zmlkala.

Jak v modrých mlhách se mu zjevila

teď ve vzpomínkách tichá dědina

zapadlá v lesích, rodný stateček,

kde dny své trávil s matkou churavou,

až přišlo léto, které vůní svou

ni zpěvem ptáků, ani paprsky

již nemohlo jí síly navrátit.

I zemřela, a tam ji pochoval

na malý hřbitov, který obklíčen

kolkolem poli klasů zrajících

jak ostrov mrtvých v moři zlatých vln

sní o věčnosti sen. Jí na hrob dal

kříž bílý z mramoru a odešel,

by světem toulal se, neb více nic

ho nepoutalo k rodné dědině,

kde ztrávil mládí své, když zemřela

mu drahá matka. Přešly měsíce

a v srdci jeho bolest zmlkala,

jak tichne každá bolest v životě.

Tu v jeho duši znovu procitly

sny jeho mladosti, sny o slávě

a o lásce a touha po štěstí,

sny každé mladosti, než pochopí,

že krása všeho, po čem dychtila,

tkví právě v nezkojené touze té

a splněna že ztrácí kouzlo své.

Zvlášť o dvou zemích sníval, Španělsku,

o bohatýrských bojů dějišti,

a slunné Provenci, té kolébce

slavených troubadourů. Nevěděl,

proč právě ty dvě země pokládal

za ona vytoužená dorada,

tající všechny světa zázraky.

Když později však stanul na místech,

po kterých toužil, musil doznati,

že nebyl vzrušen, ani oslněn,

jak očekával, ale uprostřed

všech jejich krás a všeho bohatství

chud nějak cítil se a nevěděl,

co s nimi počít. S místa na místo

tak světem toulal se, vždy hledaje

vysněné divy, o nichž tolik četl

v básníků knihách. Ale doposud

sny svoje marně hledal ve světě;

před jejich svítícími barvami

i nejkrásnější bledla skutečnost;

uprostřed lesů, horských údolí,

kvetoucích měst a hradních rozvalin,

uprostřed letních nocí měsíčných,

kde růže voní, pějí cikády,

zůstalo srdce jeho bez ohlasu

a lkala touha, lkala věčně dál.