KDYŽ DAKTYL MŮJ TANČÍ...

Nad zeleným lánem vzlét' do výše skřivan –

A z hrdla mu stříbro se perlilo k zemi

a jásal – –

V řezavém zvuku v tiš řinčely kosy.

Ráz, úder a v zem padla obilná řádka,

pak klepání jasné a sekáčů hlasy

se ozvaly z dáli – –

Do tichounkých lesů zní hlahol trub, rohů,

a myslivců četa se vyřítí v palouk,

a v pasece motýlek ulekán vzlétne

a saranče rudá se povznesla vzhůru

a v řinčivém zvuku zněl křidélek tep...

A zvučely lesy a bouřily skály

a obr, král starý těch dumavých hvozdů,

svou pozdvihl hlavu a zatřásl vousem

a na lukách šepot traviny ztich' – –

I pozvedl obr svou šedivou hlavu

a zahřímal v hvozdy, až duněly skály,

a šuměly lesy a v potoku balvan

si poskočil náhle, až vystříkla voda,

a jediná kapka, ta padla v mé čelo

a vznítila píseň...

A od doby oné

já nejraděj v rythmech divokých jásám,

když daktyl můj tančí – a zpívá –

a tančí – –