Když den se loučil.

Tam za tu skálu v oheb louky svěží,

kde klikatí se potok olšovím,

jsem vkročíc kdysi utlumila s těží

tvé jméno na rtech. Není snadno, vím, –

tě zavolat sem z daleka, kde dlíš,

ať volá se mnou ozvěna všech skal,

ať k tobě letí píseň má i žal:

ty neslyšíš!

Zněl z vísky zvon! Zář modré nebes klenby,

nach červánkův a bělosť berušek

mé čelo, oči v nejmilejší sen by

snad ukolébal, kdybych do mušek

svou hlavu nenořila stříbrných,

a kdyby neposlala se skalin

mi hrdlička sem v zeleň, jas a stín

svůj drobný smích.

Vzduch vůní sytý chvěl se písní sterou,

vln tišilo se lkání za břehem,

a pod temnými smrky strání šerou

se vlašťoviček nesl valný sněm;

skok malých žabek jako broučků sled

se míhal přes pěšiny úzký pruh,

a haluzemi slunce polokruh

svit naposled.

Květ pomněnek luk zeleň modře protkal,

a světlík bílé vločky rozházel,

tam kdybys mne byl, miláčku můj, potkal,

viď, se mnou ruku v ruce byl bys šel!

Tam s tebou dívat se a poslouchat

šum křídel, písně, vlny, listí, les –

a slov tvých nekonečně blahý ples,

jak máš mne rád!