KDYŽ FLÉTNA PLAKALA.

Nevyjasněný smutek to byl,

jenž chtěl, bych za ním šel...

V záhonech kroky své zapustil.

Květ po nich vad’ a mřel.

Stopy šly jeho do polí

a v pusté brázdy lích,

kolem šly k hvězdám až topoly

a blízko keř si vzdych’.

Ku poli křížů ta cesta jde

a k slovům: – Zde spočívá...

Smutek ten smrti své nenajde

jenž ke mně chodívá

v dny jako dnes, kdy vyrván tmám

v noc hledím tajemnou

a v teskných touhách poslouchám

pláč fletny pode mnou...