Když jarní vánek...

Když jarní vánek vane údolími,

jak vzpomínání myšlénkami mými,

když keř i voda houpají se hravě,

a ptactva pění zvučí po doubravě –

já ve stín břízy zamyšlen si sedám,

a ztraceného klidu sobě hledám,

a odpočinku na sebrání síly.

Ach! daleko mám k vytknutému cíli!

však nelekám se cesty nebezpečné:

duch půjde dále, ženich krásy věčné,

té krásy, která zjevuje se v kvítí,

a v srdcích těch, již první láskou cítí,

i těch, již cestou krvavého potu

jdou za ideál svůj až na Golgotu.