KDYŽ JARO ZPÍVALO.

Jak veseli jsme byli,

a žertů nemálo,

jak smály se modré háje,

když jaro zpívalo.

Po stezkách rosných a tichých

jsme šli luk zelení,

nad námi jásalo slunce,

stráň v květů plameni.

– Pojď, volali jsme, Štěstí,

ty strážce nedbalý!

A za ruce vedli jsme se

a Štěstí hledali.

Kol rybníků a skalin

náš veselý zvonil smích,

kol chrp jsme šli a máků,

však nezřeli jsme jich.

Tvé oči byly tak zářné

a jako noc tvůj vlas,

pěl skřivan nad žitným polem,

jak zlato každý klas.

A strach jsme měli tak trochu,

vždyť sami dva cestou jdem,

kol ani živoucí duše,

jen šírá kvetoucí zem.

A marně voláme druha –

kde Štěstí ukrylo hled ?

Jen rty se setkaly naše –

již u nás bylo hned.