Když jasmín kvetl –

Květ jasmínu, květ sněhobílý

a v kytku svitý s něžnou pílí

dvě děvčátka kdys v nuzné veské kytli

mně v parku na procházce darem skytly.

Ó jasmíne!

Jak náhod taj nás často svede;

ten květ jak tváře svůdně bledé

mi připadal, a milá vůně z květů

jak vonný dech z tvých malinových retů.

Ó náhodo!

A náhle přede mnou jsi stála –

já žasl, ty jsi se mi smála –

za smíchu, rozhovoru, žertů

já přitiskl jsem ret svůj tvému ke rtu.

Ó chvíle blaha!

Však žel, tu obraz se mi ztratil –

já byl zas sám – park východ zlatil.

Však na jasmínu třpytilo se cosi –

zda slza to? Či perla ranní rosy? –

Ó jasmíne!