Když jednou...

Když jednou srdce provždy bylo dáno,

ó pak jest jisté jako skála v moři,

o kterou marně kol se proudy boří,

nad kterou vždycky vítězné vzplá ráno.

V sta „snad“ a „ne“ zní vždycky jedno „ano!“

tož „Miluji tě!“ v zármutku a hoři

jsem s tebou, ocean tys, kam se noří

jak v lázeň srdce mukou sterou zdráno.

Ať vlny jak chtí kolem skály hrají,

ať mraky sebe tmavší závoj tkají,

v němž blesk a hrom a vichrů vzteky hněvné:

To nehne srdcem – ví, co ví, a věří,

svou sílu právě podle bouře měří,

klid jeho praví: Hřmi si, já jsem pevné!