KDYŽ JEL JSEM VEČER KOLEM CHIEMSKÉHO JEZERA...

Ach večer, ten večer mi nezmizí z duše,

tak příbuzný, tesklivý pocit mne jal,

když rychlíkem jeli jsme v horečné tuše,

zřít zámek, jejž vystavěl bavorský král.

Jen krvavá růže nám v červáncích vzplála,

nad Alpami lehounký zachvěl se flór,

jak rozsetá stráže když před námi stála

ta světélka vesniček z modravých hor.

A němě jsem hleděl po neznámém kraji,

měl neznámé přání jsem, neznámý cit,

jež lidská si duše jen vytvoří v báji,

když vykřik’ kdos: v dálce je jezero zřít.

Před zámkem jsem černé zřel rozvité kvítí,

na hladině lehounký větřík si hrál,

mne zdálo se, na loďce jakby jel sníti

v černém svém pláštíku nešťastný král...