KDYŽ JITRO PAPRSKŮ...

Když jitro paprsků nás zasypalo květem,

ó pojďme do polí, ať věnce sobě pletem!

Hle, zlatem pšenice, jež do dálky se ztrácí,

jde stezka útulná. Teď procitli již ptáci

a v úsměv červánků jich zpěvný pozdrav letí.

Jest plno krůpějí kol na každé již sněti

a plno šeptů – vše jest jaré tak a svěží!

Háv mlhy průsvitné, jenž na údolích leží,

již prchá v jasnou výš. Nám chrpa modrá kývá

a douška mateří, jež praví: Pojďte blíže!

Mák planý volá nás i šeřík, bříza snivá,

i alej topolů a modřín, lesů kníže!

Tam v mech si usednem, té krásy kouzlem jati,

a písni skřivanů pak budem naslouchati.

Až kolem veselá žít půjde ženců řada,

jak v našich zabuší též ňadrech duše mladá!

V jich smíchu ztajena, jak perla mořská v škebli,

též šumně zajásá si zlatými tam stébly!