KDYŽ JSEM BYL NAPOSLED V PRAZE...

Když se vlak blížil ku Praze,

začlo mi srdce bít v touze –

ký div, vždyť prožil jsem tu kdys

tolik let bídy a nouze!

A Praha roste! Činžáky

jak řady pěchoty stojí,

mladí jsou bíle natřeni,

staří pak ve špíně svojí

zatrpkle stojí v linii.

Elektřina též tu honí

do kandelábrů plameny

a tramway na místě koní.

Krádeží, vražd a sebevražd

také už pěkný řad je tu,

noviny též tu, jež hlásají

kresbou i písmem je světu,

pikantní jsou tu též historky,

bursa a stávky a pletky –

nu, velkoměstem nejsme sic,

budeme však jím už hnedky!

Oh, Praho, v snění jdu ulicí,

všecko tu k vzpomínkám svádí,

parky a kameny zpívají

nám píseň našeho mládí!

Dojat jdu ulic pletivem –

čas věru otevřít oči;

lidé tu vrážejí do boků,

z ničeho na nohu vskočí!

Vlasatých mladíků houfy tu,

dívám se na ně tak plaše –

na tyhle mladé genie

vždy plodnou byla vlast naše!

Jsou tu i známí z mladých let,

sto se jich za půldne staví –

však jaká nemoc to posedla,

pro bohy, ty české hlavy?!

Sotva kdo ústa otevře,

už mu z nich klopotem kypí

růženec hlubokých poznámek

a vtipy, oh, pražské vtipy!

Tak prvý, druhý, dvacátý –

kde člověk na světě vidí

tolika v tak malém hnízdečku

rádobyvtipných lidí!

Každý ti dává tonem znát

patře ti významně v oči:

– Nu, vlastně ten český globus náš

se, víte, kolem mne točí... –

Večer si člověk usedne

a z denních dojmů se sbírá;

mrak se mu roztáhl po duši,

ruka se maně v pěst svírá:

Drž Osud ruku svou nad tebou,

ó Praho, čas jde tak klusem,

tvé tělo staré a kamenné

uchraň před dětí tvých vkusem,

jim pak se vrozená navrať řeč

a pravé moudrosti ostych –

míň generálů, Praho, měj

a více vojáčků prostých!