Když jsem kouřil doutník.

Já nevím proč, však myslím si teď na ty,

jež doutník můj v svých suchých rukou hnětly

a v továrnách, kam nezapadne světlý

paprslek štěstí, ten vzduch jedovatý

dýchaly v sebe celé mládí smutné

a celý život otrávený morem...

Pak přijde smrt a nad ubohým tvorem,

zapadlým v bídě, života nit utne.

Na prázdné místo vstoupí dítě jiné,

tak ubohé, jak bylo ono před ním, –

to zmírá dál, list k listu dále vine

a tiše klesá po zápase všedním

a vše jde dál, jak v životě to bývá...

Obláček dýmu v záři jara splývá.