KDYŽ JSEM PSAL „CAPRI“.

Pod čarou na mém místě v časopise

v neděli najde čtenář pět, šest sloupků –

co povědí mu, nevím. Pro mě byly

večerní chvíle, kdy ty sloupky rostly,

výletem šťastným po ostrově dálném,

vzduch kořenitý já tam dýchal zase,

já viděl moře beránky se čeřit,

já ku protější pevnině se díval

na Neapol, na Vesuv dýchající,

na půlkruh měst těch, jež tam bíle svítí,

jak rozesmáté perličkové zoubky,

a na ty vrchy ostrova jsem stoupal,

po stezkách chodil, kde jsem byl jak doma –

ach, čtenář pochopí snad, proč že autor

na tolik týdnů líčení své roztah

a k věcem týmž se zas a zase vracel!

Teď vím, že přec jen skončit bude nutno.

A toho večera se teskně bojím,

jenž posledním mým výletem tam bude

a rozloučením navždy s těmi místy.

Neb potom navždy zapadne mi všecko

a z duše vyvanou mi barvy, vůně,

a zbude obraz, jak je mají alba,

jež turisté si koupí na památku...

Tak bylo vždy: já pověděl a vypsal

jsem z paměti své duši upomínek –

pak zbyla mrtvolka mi – němý obraz.

A proto poslední ten večer bude

večerem smutku. Jako bylo ráno,

kdy na lodi, jež z ostrova mě nesla

jsem stál a zíral na ty boky jeho,

jež barvy tratily a nížily se,

až v posled ostrov byl jen modrým tvarem

cizácky čnícím nad zeleným mořem.