Když jsem šel z tragedie.

Mně vířilo to duší... zamyšlený

a truchlý zvolna šel jsem po nábřeží...

Mně zdálo se, že na všem chmura leží

a lidský život že tu nemá ceny;

z nás každý že je tragéd, jemuž chvíli

se zatleská, leč který vždycky padne,

ať blázen, který šílí,

ať jako rek, ať chabě hlavu schýlí

v klín všednosti či hrobu lůno chladné.

A myslil jsem, jak život lidský skládá

se z pozlátka i bídy, velké snahy,

již vždycky mrazem zdrtí život nahý,

klam, neúspěch a citů sporná váda.

Zář vylhaná tu klame, lživá slova,

zde kypí číš a dívčí oko šálí,

a přece věříš znova, –

jdeš jevištěm a vejdeš do hřbitova

a vše je pravda i klam neustálý.

A všady slyšíš moudré rady bláznů

i tanečnic rej chvatný mihne se ti

i myšlénka, jež meteorem letí

a nepoznána zniká v hluchém prázdnu.

A všude poznáš, pod nepřízní doby

jak myšlénky i naděje se tříští

a lámou se i drobí – –

a nad chudými, zapadlými hroby

znít bude zítra jásot po jevišti...

A kde jsi šel, kde’s trpěl, do tvé krve

kde přimísili jedu, zítra budou

hřmít orgie či lidé zívat nudou...

A kde se pro tě někdo zachvěl prve,

tam zítra každý zapomene, žije

sen jiný dál... A veseli a šťastni

v tom žití, kde vše lží je

a přetvářkou, dál půjdou z komedie

ti lidé v chmurné drama bídy vlastní.