KDYŽ JSI SE VRÁTILA.

Z tmy zapomnění, z dna tůní

myšlének zhaslých v zákmitech,

v nichž s bolu černou vůní

melancholie vzdech

mdlý splývá, pln neznámých nesouzvuků,

v slz hořkost, srdcí zrývající muku:

Ty’s k nám se vrátila zpátky,

v života vír a boje tuch,

ve všedních snah rej vratký,

v nových nadějí vzruch,

v jas azuru, v rozkoše smích a pění,

v květ luk a v tance, v lásky roztoužení.

Ty’s přišla, na čelo ve snu

vložila mi svou měkkou dlaň.

„Proč truchlíš? V novou vesnu

uvěř, pozdvihni skráň,

bol zapuď! Hle, na horách jitro hoří,

v nach myrt se slunce vzkříšené zas noří!“

Tak děla’s Ty, pro niž noce

probděl jsem v pláči, modlitbách,

a vše, co jsem v tom roce

bídném trpěl, čím práh,

v dál zdálo se prchat, i vrásky s čela,

jak v smutek duše slova Tvá mi zněla.

Já miloval Tě, jak jiný

milovat sotva může víc,

můj život měl jen stíny,

bolest zela mu vstříc;

Ty’s byla mi jediným skvostem v žití,

Ty, slunce mé, jež do temnot mi svítí.

A já Tě zdrávu zřím opět,

něhu Tvých očí smím zas pít...

Tě zřít a umřít, dopět

píseň, na rtu jež chvít

se počala, s posledním dechem v jasu

by splynula a zpívala Tvou krásu!

Tvou krásu zářící, žhavou,

čistou a étherickou. V ní

sníh dřímá liljí, v tmavou

kadeř zajat se stkví,

co oči Tvé planou jak narcis zpilý

a na dně jich Tvá měkká duše kvílí.

Jak v rakvi z opálu zmdlívá

v očí těch zdroji jiskrném

má duše, jež se zrývá

lásky závratným snem.

Ty’s přišla! Nám vrácena! V sladké muce

Ti líbám čelo, líbám dobré ruce.