Když jsme prvně sami byli.

Když jsme prvně sami byli,

bylo to jak sen:

jaro snilo, nebe snilo

– a já celý den.

V noci jsem si vzpomínala

na pěšinku jen,

tam, kde kvetly modré zvonky,

fialky a rmen.

Na pěšinku, kde jsi stanul,

čet’ v tom zraku mém,

kde jsi řekl: „Budeš moje?“

a já řekla: „Jsem!“

Kde jsi pravil: „Bůh ti žehnej

na každé z tvých cest!“

a já jen ty modré zvonky

viděla jsem kvést. –