KDYŽ JSME SPOLU ČETLI:

„Ta pohádka je stará, stará, stará!“ – –

A přece znova my ji čteme spolu,

a přec z ní ssajem teplou vůni jara,

dva bílé květy na jediném stvolu.

Má duše přec ji šeptat bude stále,

a do modliteb našich bude pláti. – –

Viď, my se máme rádi neskonale! –

Ta pohádka se v našich srdcích vrátí.

A jednou šťastni vzpomenem si na ni,

jak dnes ji čteme v nadšení a pýše –

to pak už bude slunce v zapadání,

a růže zvolna dokvetou nám tiše.