KDYŽ JSTE SE DÍVALA NA MOŘE...

zrakem svým hořícím na moře,

tam dole na moře v letní čas,

v tu bezmezna, nesmírna širou líc,

na moře bez pout a bez hranic –

zda jste si vzpomněla as?

Zda jste si vzpomněla: daleko,

daleko, na břehu protějším,

přes šířku neznámých vod,

kdo hledá Vás, touží k Vám, volá Vás,

a v odpověď nemá ni echa hlas,

jenž zanikl ve vln doprovod?

(Ó, dojmy odvěčna, nemožna,

nemožna dohlédnout, doslechnout,

překlenout dálky, spojit břeh! – –

Těch rozměrů bez konce pochopit

tříšť jen v tu chvíli, když dal Vám cit –

pak víte, co je mé touhy vzdech.)

Té touhy po květech vysokých,

po metách krásných a dalekých,

té touhy: za Vámi jít

a říci Vám... Co? To nevím sám –

to něco, co moře zpívalo Vám,

co nelze říci, jen procítit,

co neřeknem nikomu, nikomu,

jen samotám, hvězdám – a jen Vám,

Vám, dítě, jediné Vám...

Ta touha daleká přec krásna tak! – –

Vy, jež jste mořem svůj spájela zrak,

již víte, ó, víte, jak Vás rád mám!