KDYŽ KULKY HVÍZDAJÍ

Když první kulky ti hvízdají

nad hlavou, u hlavy,

jako když ptáčata pískají

v den slunný, jásavý,

toť chvíle veselá docela,

do stromků plesknou, ne do čela,

shýbneš se, zasměješ,

lehneš si anebo dále jdeš

a jako vyznamenán.

Leč když to trvá již celý den,

a nevíš, kde se skrýt,

zvěř štvaná, klesneš kdes vysílen,

halali slyšíš znít,

máš horkou hlavu a chladnou dlaň,

zrak vyjevený jak padlá laň

a čekáš, lapáš vzduch,

než srdce ztiší svůj divý vzruch –

a tu snad skok tě spasí.

A když pak štěkot i klapot ztich’,

puška i kulomet,

a leže u kotlů kouřících

pokojným vidíš svět,

tu hvizd, jenž uklouzne ptáčeti,

prasknutí větve jen – škubne ti

nervy, jak by to byl

provázek, kterým jsi rozjitřil

kašpárka tahacího.

A přece jednou i kulek hvizd

zcela ti zevšední,

jak ptačí popěvky s větví, z hnizd,

když v lesích trávíš dni:

tu a tam sehneš se, přikrčíš

ze zvyku spíše než z nutnosti

a zcela jistě víš,

že osud ze sterých možností

dávno již tvou ti přiřkl.