KDYŽ KVETE BEZ

V šeříku květech Praha zaplanula,

proud vůně jak by ulicemi tek;

jak loď je v jeho moři utonulá,

zřít hrot jen štítů, věží, věžiček.

Milostný obraz ztraceného ráje,

jenž z hlubin zapomenutí se zved’;

duch zatrne, se teskně obávaje,

by nezmizel jak luzný přelud hned.

Tak zlíbezněla, zas je ti víc dražší

a srdce tvoje k sobě přiková;

milenky obraz, před tebou se vznáší,

jíž nelze nikdy zradit, taková!

A z kaplí utajených slyšíš zpěvy,

jež Nepomuka slaví, symbol náš;

neb nesmrtelnost řeči tvé ti jeví,

jíž, dojat, provždy věrnost přisaháš!