KDYŽ KVETE ČERNÝ BEZ...

Když kvete černý bez

a vůni jeho cítím,

zřím, jak by bylo dnes,

park starý, chudý kvítím,

však s klenbou stromů staletých, jež klene

se v luzném šeru; léta hlodá rez

už na železné bráně, rozvalené

zdi kryje černý bez.

V něm věčný chlad a stín;

když slunci líce hoří,

což v jeho vlhký klín

se chutě chodec vnoří!

Tam starší lidi pěšinky zvou k chůzi

a k odpočinku lávky ledakdes,

co hledají kout šerý mladí druzi,

kde kvete černý bez.

Co koutek takový

již slyšel přísah, vzdechů,

nám nikdy nepoví

lev onen, plný mechu,

jejž vytesala ruka umělcova,

když v souboji tu mladý hrabě kles’.

Let přešla řada – – –, ale vždycky znova

tu vzkvétá černý bez. –

Ó, často zaletí

má mysl v park ten ztmělý,

kde ve svém objetí

jsem držel rozechvělý

svou lásku studentskou – to dítě vnadné –

Ó, kterak tenkrát voněl černý bez! –

Když teď jej cítím, stesk mi v duši padne:

Kde’s, mládí moje, kde’s?