KDYŽ KVETLY MÁKY.

Na úhoře planou vlčí máky,

slunce hází polibky jim žhavé,

nad lesy se zdvihá bílá pára,

jako závoj vlaje nad modříny.

Ticho, ticho – polední vzduch sálá

jako z pecí nebes živý oheň,

na úhoře planou vlčí máky,

vášnivě se kloní k modrým chrpám.

Ticho, ticho – tajemné a snivé

šepty vanou od borovic temných,

jejich kůra, roztavené zlato,

na zeleném luhu z dálky svítí.

Zamyšlena těká moje duše

nad krajem až k šerým v dáli horám,

na úhoře planou vlčí máky,

v duši sny zas hoří rudým květem.

Vyrostly jak trní polních mezí,

žádné oko s láskou nezří na ně,

vítr bije v duhová jich křídla,

dešť je šlehá divou metelicí.

Nikdo nevítá jich vlídným slovem,

mráz jim často první snítky spálil –

ale hvozdů šum spěl nad jich hlavou,

v poupata jich zářily kdys hvězdy.

Utrhne je cizí chladná ruka,

pohodí je, uvadnou kdes v smetí –

přec však jasné líbalo je slunce,

skřivan jásal nad nimi své písně.

Ticho, ticho – polední je snění

a v mé duši plno rudých květů,

nad lesy se zdvihá bílá pára,

na úhoře planou vlčí máky.