Když kvetou šípky...

Ach, Bože, kol strží a hlubokých cest

co plá tu bílých a růžových hvězd! –

To šípky kvetou! –

Jak báječné girlandy po mezích všech,

kol plotů, nad svahy omšených střech

se pletou.

Jdu samou vůní, cos ťuká mi v hruď.

Jdi, spící své štěstí ty neprobuď,

nezadá květu;

jej dotkneš se, prchne a mihne se kol

a keř je nahý a trnitý stvol

hned v létu.

Jdi tiše, po špičkách, jdi jako v snech,

kol kvésti to, bujeti, dýchati nech,

věř, není pozdě!

Jdi dále a žežhulce naslouchej spíš,

jež tóny své spouští perly jak v číš

kdes v hvozdě.

Ach, Bože, kol strží a hlubokých cest

co plá, není šípek, to láska jest,

jak dýchá, vnadí,

co vůní táhne po brázdách v dál,

co žežhulkou volá kdes v úkrytu skal,

je mládí –

tvé mládí!