KDYŽ LES MI NAD HLAVOU ŠUMÍ...

Když les mi nad hlavou šumí a sedám sám a sám,

s oblaky měnícími se větrem a sluncem rozmlouvám

a čas se nehne, jak poklidné siné moře,

v němž vynořují se sny jak prchavých lodí stěžně

a uplývají zvolna, stříbřitě a sněžně

a brázda za brázdou let jejich sílený stíhá a oře –

tu na některé si ještě pamatuji, kdy pyšně

se loučily a vyjely, důvěřujíce si hříšně,

i na hodinu, i den a rok, i jich naděje.

Však některých nepoznávám, v nich mrtvě, mrtvě je.

A mnohé, které jsem vyslal před třiceti roky,

zřím zarostlé chaluhami, již mechem se zelenat,

a mnohých již nevidím, jsou dávno potopeny,

a mnohé z mělčiny trčí s protknutými boky.

Však mnohé jsou veselé, důvěřivé a tančící jak ženy,

ba odvahu mají, cestu až na věčnost vykonat...

To proudy času jsou, milosrdně vše vssají, vstřebou,

nesmírnou změnu když se vším učinily, i s tebou,

i s bohatstvím tvým, i s chudobou, s pýchou i pokorou.

Tvé nejpyšnější sny pokosily, by jiné vznesly

své milosti lehkou hrou,

a jiné by do propastných hloubek vtažené němě klesly.